Jan Jindřich Lucemburský, Moravští Lucemburkové a Morava

Lucemburská Morava nebyla jednotným zemským či státoprávním útvarem. Její území tvořilo nejen Moravské markrabství, ale i biskupství olomoucké a Vévodství opavské. Všechny tyto tři celky byly vázány přímo na Korunu království českého, respektive na samotného českého krále, který o nich rozhodoval. Již jako český a římský král se pak Karel IV. snažil ujasnit postavení Moravy v rámci českého království a Říše, a tak roku 1348 vydal listinu, ve které byla Morava prohlášena za léno českého krále. Zároveň byla také zavedena instituce moravských desk zemských. Koncem roku 1349 ustanovil svého mladšího bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem, v té době již byla Morava součástí zemí Koruny království českého, zkráceně pak Koruny české (1348 - 1918), jejíž Jádro tvořily korunní české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví a jednotlivá slezská knížectví, Pojem koruna je přirovnatelný k dnešní instituci státu, který stál nad panovníkem i nad zemskou obcí. Jan Jindřich byl tedy prvním autonomním moravským markrabětem, který se tomuto poslání mohl věnovat naplno a pro Moravu to z hlediska prosperity bylo velmi úspěšné období. Jan Jindřich měl s Karlem velmi dobré vztahy, těšil se jeho velké důvěry a spolupracoval s ním i v zahraniční politice. Karel pak poměrně často v případě své dlouhé nepřítomnosti v zemi pověřoval Jana Jindřicha správou českého království. Tento soulad posiloval Karlovu pozici v Říši a zpětně přinášel Moravě větší bezpečnost. 

Janova klidná vláda byla provázena obnovou či založením nových zemských úřadů (markraběcí rady, dvorského soudu, purkrabí, markraběcí kanceláře), opravou markraběcích sídel a restitucí zastaveného majetku. Markrabě dokázal finance spravovat natolik rozumně, že si mohl dovolit kupovat i další hrady a městečka po celém území Moravy, což mu umožňovalo posilovat bezpečnost země. 

Za vlády Jana Jindřicha a jeho synů se zvýšil počet měst na Moravě. Podle dostupných informací se má za to, že kolem roku 1350, tedy na začátku jeho vlády bylo na Moravě 48 měst. V roce 1410, tedy v době, kdy Moravě už vládli jeho synové, pak jejich počet stoupl na 54. V uvedeném období pak je dohledatelný snad jediný jasný doklad o pokusu založit město, který je doložený listinou Jana Jindřicha z roku 1358, která se týkala Štramberka. Zcela nových hradů ve14. století na Moravě nebylo postaveno mnoho, přesto však došlo i v tomto oboru architektury k jistému oživení. Hlavní iniciativu přitom vyvinul právě markrabě Jan Jindřich, když nechal postavit například hrad Plankenberk na Jevíčsku, Nový Hrádek u Lukova na Znojemsku, dále přestavoval např. hrad Rokštejn, hrad Malenovice na Zlínsku nebo brněnský hrad Špilberk, který si zvolil za hlavní markraběcí sídlo. Na hradě Veveří u Brna se Jan Jindřich zasadil o přestavbu původně přemyslovského dvorce do podoby, ve které ho známe dnes, tedy mohutného reprezentativního sídla ve vrcholně gotickém stylu. Hrad Veveří začal sloužit také jako zemská pevnost a pokladnice. Jan Jindřich tam vydával důležité listiny a na Veveří zval i panovníky z okolních zemí. I když hlavním sídlem markraběte byl hrad Špilberk, Veveří mělo pro Jana Jindřicha obdobný význam jako Karlštejn pro Karla IV. U obrovského hradu Fuchtenberku na Šumpersku pak není zcela jasné, zda šlo pouze o jeho přestavbu nebo o hrad zcela nový. Při všech těchto přestavbách i novostavbách se přednostně uplatňovaly zdokonalené techniky opevnění, ale dbalo se také na to, aby bydlení na hradě bylo, pokud možno, pohodlnější a aby zde byly i reprezentativnější místnosti. 

Markrabě dokázal také dobře vycházet s moravskou šlechtou, mnoha pánům dal možnost služeb u markraběcího dvora a do čistě šlechtických záležitostí nezasahoval. Vztahy s církví byly rovněž bezkonfliktní, což z hlediska míry jejich vlivu a možného společenského přínosu bylo také velice důležité. I když se jedná o poměrně rozsáhlé téma, tak ve stručnosti lze alespoň shrnout, že v polovině 14. století bylo na území Moravy 49 klášterů (35 mužských a 14 ženských), z nichž za bohaté a asi i nejpočetnější je možné považovat řeholní komunity v Třebíči a na Velehradě. Za zmínku jistě stojí, že ještě do konce 11. století byly na Moravě pouze 2 kláštery, další 3 pak byly založeny ve 12. století. Nejvíce jich však bylo založeno ve 13. století, kdy bylo založeno 40 klášterů. 

I když se informace získané z jednotlivých zdrojů značně liší, je možné konstatovat, že v polovině 14. století měla samotná Morava kolem 700 tisíc obyvatel (+- 10%) a s tímto počtem byla podstatně větší než většina středoevropských státečků. Už v polovině 14. století naprostou většinu šlechty tvořili osoby mluvící česky. Od osmdesátých let 14. století se pak začala čeština prosazovat jako jazyk i v písemnostech právního charakteru, tedy v listinách a úředních knihách. (Předloha k obrázku s vyznačením markraběcího majetku na Moravě a některé texty byly převzaty z publikace Lucemburská Morava, Jaroslav Mezník)