Jan Jindřich - úspěšný vládce Moravy a její postavení 

za vlády Lucemburků

Jan Jindřich, spolu se svým starším bratrem Karlem IV, se kterým měli velice blízký vztah a vzájemně si velmi důvěřovali, svorně navázali na dílo svého Otce Jana Lucemburského, opravdového rytíře. Ten sice vešel do dějin jako velký válečník, ale také jako schopný diplomat, když se mu podařilo pro českou korunu získat Chebsko, Budyšínsko, Zhořelecko v Horní Lužnici a větší část Slezska. Jeho válečná tažení si však vyžadovala značný přísun peněz na jejich zajištění. To ale ve svém důsledku také vedlo ke zvyšování daní a zastavování statků, což lze naopak považovat za stinnou stránku jeho snažení. I když jejich otec pro české království hodně vykonal, byl zde stále považován za cizince, který se zde příliš často nezdržoval a jeho přínosy tak nebyly zdejší společností v podstatě ani vnímány. Za jeho vlády však došlo v českém království k růstu mezinárodních vztahů, na jejichž základě se pak mohli jeho synové úspěšně přičinit o další rozvoj.

Císař Jindřich VII. v roce 1310 udělil Janu Lucemburskému lénem Království české a Markrabství moravské. Následně pak Jan Lucemburský vydal v Brně významné privilegium pro Moravu, velkou listinu svobod. Český král a zároveň moravský markrabě tímto potvrdil Markrabství moravské jako samosprávnou zemi s vlastními právy, soudnictvím, financemi a vojskem, avšak s povinností společné obrany. Všechny nejvyšší zemské úřady na Moravě počínaje zemským hejtmanem mohli zastávat jen rodilí Moravané. 

Římský a český král Karel I., pozdější císař Karel IV. pak listinou z roku 1348, kterou vydal z titulu římského krále jednoznačně stanovil, že Morava je lénem českého krále a nikoliv lénem Svaté říše římské. Prakticky to nově znamenalo, že český král vlastnil Moravské markrabství, i když na něm nemusel sám vládnout. Až v návaznosti na tento krok, v roce 1349, tedy až poté, co vyjasnil pojem Koruny české a vzájemné poměry všech korunních zemí, udělil Karel IV. Markrabství moravské jako léno svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi. Tímto okamžikem začala opravdová éra moravských Lucemburků a období markraběcí vlády, které je také označováno jako zlaté čtvrtstoletí Moravy. V roce 1366 pal Karel IV. potvrdil výslovně jako císař markraběti Janu Jindřichovi, že nemá žádné povinnosti vůči Římské říši a jejím kurfiřtům, ale pouze ke králům českým. Tímto tahem chtěl král Karel zdůvodnit těsnější sepětí Moravy s jejím dědicem, Čechami, které později, během několika dalších desetiletí, vyústilo v rovnoprávné soustátí Čech a Moravy. 

Když Jan Jindřich převzal vládu na Moravě, tak začal, stejně jako Karel IV. v Čechách, vykupovat zastavená panství, hrady a města, o něž přišel jejich otec. Dobře si uvědomoval, že síla markraběte není odvislá jen od nějakého charismatu, ale především od toho, jaký má přímý vliv, tedy jaké má příjmy a jak velké drží území. V důsledku navyšování markraběcího majetku a tedy i moci se mu podařilo získat řadu hradů a zvýšit příjmy zhruba o čtvrtinu. Po vzoru svého otce začal vytvářet lenní systém, do kterého ukotvil řadu významných moravských rodů - například Cimburky, Holštejny, Kravaře nebo pány z Křižanova. Z příjmů měst, která nebyla v zástavě pak Jan Jindřich vyplácel hrady a další majetek, který ztratil jeho otec. K tomu také poskytoval půjčky bratrovi Karlovi, jehož politika byla na rozdíl od úsporného počínání Jana Jindřicha velice nákladná. To vše pak bylo také důvodem, proč např. Brňané museli markraběti odvádět podstatně více peněz, než bylo obvyklé. Jako pravidelný roční plat mu totiž odváděli třicet šest tisíc grošů, na místo obvyklých tří až šesti tisíc. 

Jelikož Jan Jindřich byl moudrý a vzdělaný, tak značnou váhu přikládal také vzdělání a kultuře. O tom pak také, dle historiků, svědčí skutečnost, že jeho nejstarší syn Jošt, zvaný Moravský, patřil k nejvzdělanějším panovníkům své doby. Nový moravský markrabě, který se ukázal jako schopný diplomat, hospodář a podporovatel umění, přivedl svěřenou moravskou zemi k nebývalému rozkvětu. Janem Jindřichem povolané mnišské řády byly zaměřeny na pěstování vzdělání, teologie a literatury, markrabě měl také své stavitele a na svém dvoře vydržoval hudebníky. Proslulá Právní kniha písaře Jana je pak řazena k pozoruhodným uměleckým památkám. Dobře se dařilo nejen Moravě, ale díky blízké a příkladné spolupráci Jana Jindřicha s bratrem Kalem IV. se vedlo dobře všem zemím Koruny české, které byly ve svém období považovány za jedny z nejrozvinutějších a politicky nejmocnějších zemí tehdejší doby.